THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velmi příjemné překvapení z východního cípu Slovenska mi přivodili touto nahrávkou postrockoví prešováci z DAWN TO COME. Loni na Fluffu byli ještě dva a na sklonku minulého roku již vydali první EP v trojici čítající kytaru, bicí a basu. Jejich pojetí stylu se opírá o pomalé nenásilné rozvíjení zbustřených kytarových motivů a talent citlivě si pohrát s dynamikou skladeb. Zdá se, že v tomto konání kluci hned na počátku kariéry i našli tu správnou cestu. Zvuk působí sytě i přesto, že prim hraje pouze jedna kytara a basa jen nenápadně přizvukuje na pozadí. Výrazněji mi vadí snad jen místy potlačené kopáky, ale nad to se dá lehce povznést. Celé EP se poslouchá velmi dobře a příjemně. Melancholické vlnky melodií vám líně šplouchají o uši, vše má tu správnou podmanivou atmosféru, celek dobarvují ruchy, zvonky, podivínské zvuky i politický projev slovinského filozofa Slavoje Žižka s jeho typicky úsměvnou angličtinou, člověk si ale s opakovaným poslechem stále více a více uvědomuje, že něco chybí. Jako by se kapela sešla ve studiu bez jednoho člena. Jako by BEATLES hráli bez Lenona. DAWN TO COME dle mého ještě nejsou úplní. Pevně věřím, že o tom ví i kapela sama. V materiálu je ještě spousta prostoru, který přímo křičí po vyplnění. Tímto dvouskladbovým dílkem však jednoznačně „východňári“ zažehli jiskru, ze které v budoucnu může vzplanout plamen jedné z nejzajímavějších klubových atrakcí našich slovenských sousedů. Již nyní je potenciál této formace lehce rozpoznatelný.
6 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.